Invaze korony v loňském roce radikálně změnila náš způsob života. Z maminek se staly kantorky, které mají být schopny bez peďáku učit své děti lépe jak Jan Amos Komenský. Z učitelského povolání se rázem stala indická technická podpora a z roušek se alespoň na jaře stalo zboží nedostatkovější jak banány za totáče. Pandemie však nezměnila jen způsob našeho života, ale promítla se v podstatě do všeho, co děláme. Kromě vzniku velkého množství humoru stylizovaného do pandemie jsme se změnil i třeba způsob jakým lidé tráví volný čas.
Zatímco během parných dnů byste našli město vypleněné, jak americký parlament, z cest v parcích se staly pomyslné dálnice mezi lunaparky v podobě luk, kde se dá udělat vše od hodiny jógy až po piknik. Pro ty školou povinné se navíc naskytla možnost vyzkoušet netradiční typy výuky, protože sledovat učitele, jak se zoufale snaží najít tlačítko na zapnutí mikrofonu lze prakticky odkudkoliv, proto je běžně k vidění že študáci mají hodinu třeba v posteli, v kuchyni nebo na kanárech. Pokud se na ně tedy dostanou, protože letadla se zaparkovala na přistávacích drahách a ve vzduchu je jich méně než počet daňových sazeb u DPH na pivo. Virus samozřejmě nemohl nechat ani ty, kteří se rádi chopí každé příležitosti, aby prosákli do veřejného prostoru.
Z každého druhého doktorka se tak rychlokurzem na vysoké škole života okamžitě epidemiolog, který si každý druhý den dá oběd v jiném mediálním domě. Politici se k tomu postavili podobným způsobem, byť někteří to pojali lehce cestovatelsky a navštívili například restauraci v Riu či zabijačku v Lánech. Na závěr lze tak jen konstatovat, že Koronavirus se skutečně kromě učebnic dějepisu zapsal významně také do našeho veřejného života Možná by však lidstvo nemuselo tak striktně uplatňovat Darwinovu evoluční teorii a spíše se snažit prázdnotu zaplnit něčím trvanlivým. Nerada bych aby muselo po proočkování objevovat Ameriku.