Rozhodla jsem strávit 14 dnů na cestě přes Německo za pomocí lístku za 9 eur. Spala jsem pod širákem, vařila na plynové bombě a šla až samé hranice mojí fyzické a psychické síly. V tomto 14dílném seriálu vám o své cestě budu vyprávět. Dneska si povíme, jak jsem na své cestě hned první den zabloudila do Polska, a i přesto jsem našla cíl své cesty.

Je 17. srpna a já se právě vracím s rodinou z Francie. Moje první kroky míří již k lehce připravenému batohu. Není to poprvé, co se balím na podobné cesty, ale nyní to bude delší cesta než v minulosti. Na dno přijdou věci, které nebudu potřebovat. Na vršek naopak věci denní či akutní potřeby. Do batohu balím i čelovku s dosahem 50 metrů, která se dá nabíjet na USB a solární panel. Ten mi má nabíjet mobil, který budu potřebovat v případě nebezpečí a na překlady.

Moje cesta, která příhodně dostala název Großdeutshlandtour, se bude táhnout přes 4000 km. Mám k ní mnoho pravidel, které si chci dát, aby měla větší šmrnc a představovala výzvu. Tím hlavním je, že za přepravu nesmím úmyslně dát více než 9 eur. Nesmím zároveň cestovat ničím, co by tento lístek nepokrýval. Výjimkou je cesta do St. Gilgen v Rakousku, která je mimo moji trasu a půjde o krátkou zajížďku. Znamená to se tak vyhnout čemukoliv, co není německá státní doprava.

Druhým pravidlem je absolutní zákaz používání internetu k hledání cesty a zákaz sociálních sítí. Má se jednat o dovolenou, a ne o šanci, jak brouzdat sítě ve vlaku. Na hledání si kupuji na Václaváku mapu. A další mapy budu kupovat dle potřeby cestou.

Poslední dvě pravidla jsou spíše taková doporučení. Snažit se co nejvíce mluvit německy a pokusit se ušetřit co nejvíce za jídlo. Tj. vařit si, dělat si studené večeře a jíst ze zásob koupených v ČR.

A s těmito pravidly, batohem plným věcí a mírným optimismem jsem v pondělí 18. srpna v 8:46 nasedla do vlaku směr Děčín a vydala se na cestu.

3, 2, 1, start…

Cesta vlakem do Děčína je poklidná, povídám si se slečnou v kupé a koukám z okna. V 10:38 náš vlak přijíždí na nádraží do Děčína. Slečna rovněž cestuje do Bad Schandau (prvního většího německého města) Po krátkém orientačním zmatení zjišťujeme, že vlak byl nahrazen autobusem Tuto informaci jsme měli i ze stránek Idos.cz, ale v aplikaci Můj Vlak to uvedeno nebylo. Hledáme a úspěšně po chvíli nalézáme autobus, který nás nabere jako poslední. Lístky se kupodivu nekontrolují a já nevím, jestli by mi zde devítieurovka prošla. Jedu tak částečně načerno.

Po půl hodině přijíždíme do Bad Schandau. Autobus mi zastavuje na nádraží a já se loučím se skupinkou Čechů, kteří jedou do Českého Švýcarska. Přejí mi hodně štěstí a obdivují moji oddanost. No nevím, jsem teprve na začátku. Po přibližně půl hodině vyrážím linkou S1 směr Drážďany. Ve vagónu sedím sama a koukám z okna na krajinu. Poslouchám přitom veškerou němčinu kolem a nasávám ji. Do Drážďan přijíždím kolem poledne. Zde vyjdu na hodinu ven, do obchodu, kde si koupím humus a chleba. Můj dietní jídelníček začíná.

Zgorzelec a první cíl

Poté, co vše důkladně sním se vydávám zpět na Nádraží. Se smutkem zjišťuji, že německý recyklační systém na lahve mi tu českou nevezme. Beru nicméně do ruky Sächsische Zeitung a vydávám se na regionální express do Královce (Görlitz). Ve vlaku se na monitoru ukáže k mému překvapení i čeština. Průvodčí mi však velmi lámanou angličtinou na poněkolikáté vysvětluje, že potřebuje občanku. Já to totiž německy říct také neumím. Podávám mu ji a pokračuji na cestě do Zgrozelce.

Do Zgrozelce přijíždím v 15:30. Jedná se o město, které je tak trošku zakleté v čase. Dříve poměrně důležitý místní hub se dnes stává jakýmsi odkladištěm. Je to způsobeno především tím, že se nachází na samotné hranici a jeho druhá a nutno dodat podstatně zajímavější půlka se nachází v Polsku. Po krátkém orientačním debaklu nacházím autobusovou stanici a narážím na problém. Poslední bus mi odjel.

V Německu je autobusová doprava totiž lehce no, kyvadlová a zejména zde tento bus, prostě už nejel. Já se přitom potřebovala dostat do asi 20 km vzdálené Deschky, a to ideálně, než se setmí.

Udělala jsem tak rozhodnutí, které ještě několikrát během cesty udělám a to, že jsem šla přes svoje hranice, a rozhodla s mým téměř 20 Kg vážícím batohem jít cestu částečně pěšky.

Nasedla jsem do busu, který mě vzal do malé vesnice za Zgrozelec a zbylých asi 14 Km jsme prostě za 4 a čtvrt hodiny ušla. (A to nutno dodat, že jsem místo kvůli mizernému značení tu poslední tři čtvrtě hodinu hledala. Přitom jsem přešla most a ocitla se tak na pár minut v Polsku, než jsem zjistila, že přes polskou stranu se k cíli dojít nedá jinak než přes vodu a plavat s 20 kg batohem jsem si netroufla. Vrátila jsem se a přes les, polní cestu a pole, které vypadalo, jako by v něm někdo dělal kruhy, jsem došla do cíle.

Na místě byla vlajka, kniha a přístřešek, poté co jsem zmatenému místnímu vysvětlila, že tam spát neplánuji, jsem se zapsala do knížky, udělala si fotku a vydala se zpátky do Deschky, kde jsem to zalomila do škvíry mezi křoví a kukuřičné pole. Usínala jsem s pocitem dobře odvedené práce a taky s pohledem na blikající vrtule větrných elektráren a se zvukem otáčejících se vrtulí.

Pokračování příště.

Pokud vás pokračování zajímá, tak sledujte moje sociální sítě zde.